Legendy-ženy na fronte

Maria Aleksejevna Koškina

Rok narození 1921. Rusko
Odstřelovačka Leningradského frontu. Svobodník

Narodila se na vsi a jako osmnáctiletá přišla do Leningradu, kde začala pracovat jako štukatérka na masokombinátu. Psal se rok 1939 a začala válka "zimní" válka s Finskem. Tehdy se dozvěděla o účasti žen - zdravotnic na frontě a přihlásila se do kurzů dobrovolných zdravotních sester. To se jí hodilo později, když do její vlasti vtrhli Němci a ona se stala příslušnicí domobrany. Během prvních bojů vynesla pod palbou a zachránila patnáct sovětských vojáků. Koncem července se v polním lazaretu, kde sloužila, objevil raněný německý pilot, který vyprávěl o tom, že Leningrad již záhy padne. "Nikdy! To se nedočkáš! Sama vlastníma rukama budu zabíjet takový jako jsi ty!" rozzlobila se Máša.. Při jedné akci, když jako zdravotnice doprovázela pětici průzkumníků, narazili na mnohem početnější skupinu nepřátel. Průzkumníci zahájili na Němce palbu a většinu jich pokosili dříve, než se stačili vzpamatovat. Několika hitlerovcům se však podařilo včas ukrýt a poté palbu opětovali. Jeden z průzkumníků byl raněn a Marija, poté co ho ošetřila, vzalal jeho pušku a poprvé v životě začala střílet na nepřítele. Hned prvním výstřelem složila jednoho německého pěšáka, který vylezl z úkrytu. Zbylí Němci se poté vzdali a byli odvedeni do zajetí. Tato událost měla veliký vliv na rozhodnutí Máši stát se odstřelovačem. V tomto rozhodnutí ji utvrdil článek v časopisu "Komsomolská pravda", kde na titulní straně byla fotografie slavné odstřelovačky Ludmily Pavličenkové a pod ní se psalo, že tato žena má na svém kontě 309 zabitých nepřátel. Máša prohlásila: "Budu jako Pavličenková" a tak se také stalo. Ne hned, samozřejmě. Nejdříve musela absolvovat snajperské kurzy v divizní škole pro odstřelovače. Patřila v kurzu k nejlepším a byla šťastná, když obdržela pušku s optickým hledím.

Na svůj první "lov" vyšla jednoho chladného listopadového rána v doprovodu skušeného instruktora odstřelovače Jegorova. Máša byla nedočkavá a to se jí vymstilo. Prvním výstřelem minula Němce a zbytek dne pak čekala na promrzlé půdě na druhou příležitost. Ta přišla před setměním na jiné pozici. Tam otevřela svůj snajperský "účet" a to hned dvěma zásahy. Té noci se vrátila do zákopu spokojená. Na druhý den znovu a poté každý další den 1. prosince 1942 pronesla projev na shromáždění odstřelovačů, jako zatím první odstřelovačka Leningradského frontu.A na druhý den psal o ní vojenský časopis jako o zázračné odstřelovačce s patnácti fašisty na svém osobním kontě. Uplynuly další tři měsíce a toto číslo vzrostlo na 46. Tehdy Marija Koškina obdržela Řád Rudé hvězdy a její jméno se stalo postrachem pro nepřítele. Němci nenáviděli její jméno a volali ze zákopů: "Až Mašku-Košku zajmem, vyřežem jí taky hvězdu, ale na tělo!"Máša začala sama zaškolovat nové a nové odstřeovačky, které se po jejím příkladu hlásily na frontu pod obleženým městem. Když sevření povolilo a Leningrad volně vydechnul, skvělo se na Mášině pušce přes osmdesát zářezů.

 V noci z 5. na 6. března pět doprovázela skupinu rozvědčíků. Tentokrát se samopalem a zdravotnickou brašnou. Když po akci kryla palbou ústup skupiny, byla zasažena do ruky střelou dům-dům. Zranění bylo těžké a vyžádalo si měsíce léčení. Máša se již na frontu nevrátila a po uzdravení dělala až do konce války instruktorku v škole pro odstřelovače. Po válce se vrátila ke své práci v masokombinátu, vystudovala medicínu a stala se závodní lékařkou. Její puška s vojenskou fotografií je dodnes vystavena v Domě důstojníků v Sankt Petěrsburgu.

Sofie (Zosja) Felixovna Mickiewicz

Rok narození 1911. Rusko
Odstřelovačka Leningradského frontu. Vojín.

Po vzoru Mašky-Košky vešla do řad dívek odstřelovaček Leningradského frontu i Sofie Mickiewicz. Narodila se 9. března 1921 v Leningradě a po otci byla Polka. Její rodiče se seznámili během občanské války, když oba pracovali ve zbrojovce. Sofie měla od dětství ke zbraním blízko. Chtěla se stát inženýrkou- energetičkou a studovala na Vysoké průmyslové škole a ve volném čase navštěvovala střelecký kroužek. V roce 1939 úspěšně absolvovala kurzy pro odstřelovače v Osoaviachimu. Válka ji zastihla na okraji Leningradu, kde s mladším bratrem prožívala prázdniny. Ihned se hlásila u leningradské vojenské správy jako dobrovolnice k odstřelovačům, ale jako dívka byla odmítnuta. Místo toho jí byla nabídnuta práce zdravotní sestry. Neváhala a přijala.

Po absolvování zdravotnických kurzů Červeného kříže byla přidělena k jednotce lidoobrany. Koncem roku 1941 zahynul na frontě její otec a mladší bratr trpěl hladem a zimou v obklíčeném městě. Sofie požádala znovu o přidělení k odstřelovačům a tentokrát byla přijata. V třeskutých mrazech odešla na bojové pozice před Leningradem a hned první den vyřadila šest nepřátelských vojáků a důstojníků. O několik dní později psala v dopise matce: "Každým dnem je to lepší a lepší, dnes jsem dostala svého devátého frice. Bojí se vystrčit hlavu ." V další dopise psala: "Válka skončí my se znovu sejdeme v osvobozeném Leningradě". Nebylo jí však dopřáno, aby se dožilo osvobození svého milovaného rodného města.

16. února 1942 byla spolu s druhým odstřelovačem - Chvatovem, znovu na palebné čáře, pouhých 400 metrů od nepřátelských linií. Byl slunečný mrazivý den. Chvatov později vzpomínal: "Vystřelil jsem jako první, Zoja , která byla nalevo ode mě, korigovala palbu. Potom i ona vzala pušku a když zahlédla Němce, jednou nebo dvakrát vypálila. Současně zazněly výstřely na opačné straně. Zosja pomalu klesla hlavou na moje rameno. Po tváři jí tekla krev ." Tak zahynula ve svých 20 letech odvážná a talentovaná snajperka. 30. října 1942 vyšla její fotografie v časopise "Komsomolskaja pravda" a kopie její "odstřelovačské knížky", v níž měla 26 potvrzených zásahů.

Inna Semjonovna Mudretsova

Rok narození neuveden. Rusko
Velitelka čety odstřelovaček 21. gard. střelecké divize 3. úderné armády
Kalininského frontu. Kapitán

Její osudy před válkou nejsou známy, ví se pouze, že na frontu přišla spolu 1. kurzu odstřelovačské školy pro ženy. Prvního boje se zúčastnila nedaleko Gomelu na jaře roku 1943. Poté co byla její četa převedena na podzim téhož roku pod 213. střeleckou divizi 2. ukrajinského frontu, velela střelecké rotě v hodnosti poručíka. V té době na úseku fronty, kde se nacházela rota pod jejím velení působilo několik německých odstřelovačů, z nichž jeden byl považován za "eso". Jeho likvidaci si vzla na starost Inna. Pod rouškou tmy se spolu s minérem připlížila k opevněnému hnízdu, ze kterého německý snajper již několik dní decimoval vojáky její roty.

Několik metrů od vchodu do krytu umístili nálož trhaviny. Ráno zaujala pozici na předním okraji bojové linie a když Němec zahájil palbu, věděla, že je ve svém "hnízdě". Na vzdálenost 500 metrů zasáhla napoprvé. Ozval se výbuch a pak ticho. Pro jistotu zůstala spolu s ostatními v úkrytu až do večera, kdy vyslala na místo průzkumníky. Našli probité pancéřové dveře a tělo německého odstřelovače.
Za bojů v Pobaltí byl postup pluku zastaven minomety, rozmístěnými na jedné bezejmenné kótě. Inna se sama s puškou, nepozorována přiblížila k německé pozici, a pak v několika sekundách zlikvidovala obsluhu tvořenou šesti muži. Z války, ve které byla vyznamenána třemi Řády Velké vlastenecké války 1. stupně a mnoha dalšími řády a medailemi, se vrátila bez jedné ruky slepá na jedno oko. Přesto, že byla uznána plně invalidní, aktivně se zapojila do činnosti Výboru sovětských válečných veteránů. V Ústředním vojenském muzeu v Moskvě je uložen její odstřelovačský deník, kde je potvrzeno zastřelení 143 německých vojáků a důstojníků."

Marie Ljalková-Lastovecká

Rok narození 1920. SSSR
Odstřelovačka 1. čs. samostatného polního praporu. Plukovník

Naše nejúspěšnější odstřelovačka se narodila 3. prosince 1920 v Horoděnce, ve stanislavském okrese na Ukrajině, v rodině volyňských Čechů Petrušákových. Od dětských let měla vztah k technice, uměla jezdit s traktorem a střílet z pušky. Po ukončení obecné školy odešla studovat na průmyslovku do Stanislavky, ale po dvou letech studia předčasně ukončila, protože rodina ji potřebovala. Provdala se za spolužáka, ukrajinského chlapce Michala Ljalka a nastoupila v rodné vsi jako řidička traktoru. Když začala válka,její muž narukoval do Rudé armády a Marie byla spolu s rodiči evakuována do Oranky, kde se dozvěděla o formování československé vojenské jednotky v Buzuluku. Když začal nábor žen, přihlásila se jako dobrovolnice a byla přidělena jako zdravotnice u náhradní roty 1. čs. samostatného praporu. Prošla vojenským výcvikem, při kterém si jejích pozoruhodných střeleckých schopností si povšiml velitel, když dokázala na 800 metrů trefit stojící figuru do hlavy.

Prohlásil, že Marie je pro týlovou službu škoda a doporučil ji do speciálního tříměsíčního kurzu pro odstřelovače. Absolvovala jako první československá žena na výtečnou a byla přidělena k 2. pěší rotě 1. čs. samostatného praporu jako odstřelovačka. Dostala nový typ automatické pušky SVT-40, schopnou střelby krátkými dávkami. Se svojí jednotkou prodělala strastiplnou cestu za třeskutých mrazů na frontu. Její rota pod velením nadporučíka Kudliče zaujala počátkem března 1943 pozici u vsi Arťuchovky. Ze své pozice měla Marie vynikající výhled na Sokolovo, kde se 8. března rozpoutal boj. Její chvíle přišla v noci z 9. na 10. března, kdy spolu s ostatními vyrazila do protiútoku na zamrzlé řece Mži. Byla jasná noc a ona běžela tři kroky za velitelem, když tu se náhle ozvaly výstřely a nadporučík Kudlič padl raněn k zemi. Ze tmy se vynořily tři siluety v německých uniformách, Marie bez váhání poklekla a srazila je přesnou dávkou. Dalšímu postupu bránil kulomet na druhém břehu řeky. Naše odstřelovačka zaujala znovu palebnou pozici a dvěma krátkými dávkami ho umlčela. V tom okamžiku ji jeden z vojáků strhnul na tající led, čímž ji zachránil před pásy německého tanku. Její oděv nasákl vodou, ale ona nepřestávala střílet, dokud jí nedošly náboje. Sběrači raněných jí poté dopravili do nejbližšího stavení, kde dostala suché šaty a horký čaj. K jednotce se vrátila až na druhý den odpoledne, kde již byla prohlášena za mrtvou. To bylo znamení, jak později řekla, že bude dlouho žít. Již tehdy se rozhodla, že odloží svoji pušku a stane se zdravotnicí, ale předtím, než její jednotka 13. března definitivně opustila pozice v Arťuchovce, složila ze svého "hnízda" v Arťuchovce celou desítku nepřátelských vojáků a důstojníků. Za odvahu a udatnost v boji byla Marie Ljalková dekorována Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Rudé hvězdy a povýšena do hodnosti desátnice.
Přesto, že v Novochopersku začala v létě 1943 absolvovat kurzy zdravotnic, byla současně činná jako instruktorka v kurzu odstřelovačů a zastřelovala nové zbraně. Na podzim 1943 a na jaře 1944 se zúčastnila bojů u Kijeva, Bílé Cerkve a Žaškova. Když v Proskurově v létě 1944 definitivně odcházela k 1. tankové brigádě jako vedoucí zdravotnice a řidička sanitního vozu, měla na svém osobním kontě více než třicet nacistů. Stala se tak jedním z nejúspěšnějších československých odstřelovačů za druhé světové války.
S 1. tankovým praporem 1. čs. tankové brigády pak prodělala karpatsko-dukelskou a na jaře 1945 i jaselsko-gorlickou operaci. Svoji bojovou cestu zakončila ve Slezsku, nedaleko Holešova. Po válce pracovala již jako rotmistryně zdravotní služby ve vojenských nemocnicích v Praze a později dlouhá léta na 4. oddělení v Olomouci. 1. března 1947 byla armádou přijata do trvalého služebního poměru a povýšena do důstojnické hodnosti. Dnes je plukovník v záloze Marie Ljalková-Lastovecká v důchodu a žije v Brně

Natálie Benediktova Kovšova

Narozena 1925. Rusko
Odstřelovačka 130. divize Kalininského frontu. Vojín

V roce 1920, když se narodila, byl její otec, Benedikt Dmitrijevič předsedou újezdního výboru strany a matka Nina Dmitrijevna vedla místní Komsomol. Děd z matčiny strany - Dmitrij Markovi byl tajemníkem revolučního výboru a byl zabit během "kulacké" vzpoury. Také oba strýcové - bratři její matky Arkádii a Viktor byli zabiti za občanské války a strýc z otcovy strany Vitalij Kovšov padl ve válce s "bílými" Poláky.
V roce 1924 se rodina přestěhovala do Moskvy, kde Nataša vychodila desítiletku a začala pracovat jako sekretářka v Orgaviapromu. V létě 1941 se přihlásila ke studiu na Moskevském leteckém institutu, ale osud nakonec rozhodl jinak.

Se svoji kamarádkou ze střeleckého kroužku, Mášou Polivanovou, která byla tak jako ona držitelkou odznaku "Vorošilovský střelec" se zapsala do školy pro odstřelovače. V říjnu, když se Němci přiblížili k Moskvě a armáda potřebovala každého, kdo byl schopen nosit zbraň, přihlásily se obě dívky do jednotky moskevské domobrany. O jeich činech během obrany hlavního města se brzy psalo v novinách a staly se inspirací pro stovky mladých dívek, jejich vrstevnic, které se hlásily dobrovolně na frontu jako odstřelovačky.
V únoru 1942 již bojovala jako odstřelovač 130. divize Kalininského frontu. A vojákem byla Nataša Kovšova vskutku dobrým. Když se někde objevili nepřátelští odstřelovači, zavolali Natašu. U vsi Novaja Rusja 22. února si na "účet" zapsala jedenáct německých snajperů, ve vsi Gutičevo dalších pět. V téže vsi vynesla z boje těžce raněného velitele pluku a zachránila mu život. Za tento čin jí byl udělen Řád Rudé hvězdy. Počátkem března u Velikuše složila v několika dnech dvanáct nepřátel a spolu s Mášou Polivanovou vyřadila nepřátelský kulomet. V květnu pak byla u Bolševo Vragova raněna, předtím ještě stihla skolit šest fašistů.
Po návratu z léčení, v srpnu 1942, se zúčastnila s četou odstřelovačů útoku pluku u vsi Robja. Se svou "párenicí" Marijou Polivanovou vyřadily během jediného dne na čtyřicet vojáků a důstojníků nepřítele. Během následujícího dne, 14. srpna, byla většina členů jejich čety raněna nebo zabita a když padl i velitel, ujala se velení Nataša. Shromáždila zbylé členy čety na palebné linii a nařídila vyčkat. Nepřítel získal dojem, že četa opustila pozice a přiblížili se až na 30 metrů. Na povel Nataši zazněla salva ze všech hlavní - na prostranství před nimi v okamžiku ležely desítky těl fašistů. Nakonec zůstali v obklíčení naživu pouze tři - Nataša, Marija a odstřelovač Novikov, který byl těžce raněný. Obě dívky střílely do poslední chvíle a když jim došly náboje, vrhly se s granáty proti Němcům a obě zahynuly. 14. února 1943 byl Nataše Kovšové a Máše Polivanové udělen titul Hrdiny Sovětského svazu im memoriam.

Alija Moldagulova

Rok narození 1925. Kazachstán
Odstřelovačka 54. samostatné střelecké brigády. Svobodník

Narodila se 15. června 1925 v aule Bulak v Aktjubinské oblasti Kazachstánu. Záhy ztratila matku a poté se jí ujala babička a strýc v Alma-Atě. V roce 1933 se rodina musela stěhovat, když byl její strýc vyslán na stavbu železnice Turksib. Zde začala chodit do školy pro děti železničářů. O dva roky později se stěhovala znovu, to když byl její strýc jako vojenský náčelník železniční stanice povolán do Moskvy na Vojenskou dopravní akademii. V roce 1939 se akademie stěhovala do Leningradu, kde strýc svěřil z rodinných důvodů Aliju do péče dětského domova. Dívka zde již za války dokončila školu a protože se chtěla stát se pilotkou, nastoupila 1. října 1942 do letecké průmyslové školy v Rybinsku.

Studium však bylo dlouhé a Lija toužila utkat se s nepřítelem co nejdříve. Po dvou měsících školu opustila a přihlásila se jako dobrovolnice do Rudé armády. Protože uměla dobře střílet, vstoupila do nově otevřených kurzů pro ženy-odstřelovačky a již 23. února skládala slavnostní přísahu před odchodem na frontu. Ten si však musela doslova vybojovat proti vůli velitelky, která jí chtěla za každou cenu získat jako instruktorku kurzů, jelikož patřila mezi nejlepší střelce a dobře si vedla i v ostatních předmětech.
Koncem června 1943 se konečně dostala k bojové jednotce. Na první "lov" šla Lija spolu s několika děvčaty a připravila pro něm palebné pozice. Přesto, že byla výborným střelcem, několik dní se jí nedařilo otevřít své osobní "konto". Jako první z děvčat se poštěstilo Zině Popové, která již druhý den na "čekané" složila svého prvního "frice". Dalšího dne, časně zrána se zadařilo i Lije, která si udělala své "hnízdo" pod zničeným německým tankem. Když ve svém hledáčku spatřila dva Němce, dvakrát vypálila a oba je dostala. Třetím výstřelem ještě zasáhla periskop, který trčel nedaleko od ležících nepřátel. Poté se rychle stáhla do bezpečí, neboť nepřítel spustil proti její pozici palbu z minometů. Při další akci, někdy v polovině září, Lija v jediném dni skolila sedm fašistů, což vyvolalo takovou odpověď od německého dělostřelectva, že se zdálo, jako by zahájili ofenzívu. Jindy zase snajperky narazily na německý průzkum, tvořený pěti vojáky. Děvčata si rozdělila cíle - první vypálila Lija, další dva dostaly Zina s Naďou a zbylé dva pak vzaly do zajetí jako "jazyky".
Končilo léto a přišel deštivý podzim. Lija nyní nechodila na "lov" tak často, jako za krásného slunečného počasí a tak ve volných chvílích psala strýci. Dny, kdy se jí nepodařilo zabít alespoň jednoho nepřítele považovala za ztracené a v dopisech často psala, že každý den, kdy nějaký fašista padne pod jejím výstřelem, je pro ni zase slunečný, neboť ji přibližuje k vítězství nad nenáviděným nepřítelem. Po prvních třech měsících na frontě již měla Lija na svém kontě 32 německých vojáků a důstojníků.

Brzy poté vyfasovala jako všichni příslušníci 54. samostatné střelecké brigády zimní oděv, ale pro maličkou Liju nemohli sehnat vhodnou velikost bot a oblečení a v v tom nejmenším co našli vypadala jako výrostek v tátových šatech a boty jí musely vycpat starými novinami. Noční teploty již pravidelně klesaly pod bod mrazu a celá krajina brzy zapadla sněhem. V té době se na pravém okraji divize objevil nepřátelský snajper. Jeho likvidací byla pověřena Lija. Vzala si sebou na pozici periskop a několik dní ho bez úspěchu vyhlížela, když náhle spatřila pohyb větve. Chtěla uchopit pušku, ale vysunula přitom hlavu přes okraj zákopu. Ozval se výstřel, který ji srazil čepici. Lija zachovala chladnou hlavu a výstřel vzápětí opětovala. Nepřátelský odstřelovač zůstal ležet s prostřeleným čelem.

Když 54. samostatná střelecká brigáda dostala 13. ledna rozkaz k útoku, zúčastnila se ho i Lija. Úkolem bylo dobýt německé pozice ve vsi Kazačiki. První linii nepřátelské obrany se podařilo zdolat, ale poté byl nástup brigády zastaven kulometnou palbou. Lija se sama připlazila až ke německému kulometnému hnízdu a dvěma granáty ho umlčela. Ostatní vojáci poté provedli úspěšnou zteč a zmocnili se vesnice. Odtud poté vyrazili k útoku na železniční stanici Nasva a Lija s nimi opět v prvních řadách. Bylo tomu tak i osudného 14. února u vsi Novosokolniki. Alija byla raněna do ruky, když ji nepřátelský odstřelovač zničil pušku. Vzala samopal padlého vojáka a odrážela nepřátelské protiútoky spolu s ostatními. Když se Němci obrátili na útěk, vrhnula se za nimi a byla zasažena německým důstojníkem, kterého poslední dávkou skosila. Její zranění se ukázalo být smrtelné a Lija téhož dne zemřela. 4. června 1944 jí byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu im memoriam.

ROZA ŠANINA

Rok narození 1924. Rusko
Odstřelovačka 184. střelecké divize. Rotná

Byly o ní napsány tři knihy, byl publikován její frontový deník, který se podařilo zachránit, noviny jí věnovaly desítky článků. První vlna slávy zastihla Rozu na frontě, v druhé polovině roku 1944, když dívce sotva minulo 20 let. Zpočátku známost přesného odstřelovače nepřesáhla hranice divize, zatím úměrně tomy jak rostl počet jí zabitých fašistických vojáků a důstojníků. O jejích úspěších začal psát frontový časopis a v září 1944 se objevil portrét Rozy na obálce časopisu Ogoňok

Zarudlé líčko, krátké plavé vlasy, gymnasťorka s distinkcemi seržanta a na hrudi dvě vyznamenání: dva vojenské řády a pod fotografií nápis - "Snajper Roza Šanina za dobu svého působení na frontě zabila 51 fašistů. Před tím pracovala v Archangelsku".
O týden později, 7. listopadu, ve svém deníku Roza psala: Dostala jsem dopis z Archangelska. Rodáci viděli můj portrét v časopise a píšou, že jsou hrdí na moje úspěchy. Ale já myslím, že to přehánějí. To co dělám, je povinnost každého vojáka, nic víc…“.
Matka, Anna Aleksejevna, byla dojičkou v kolchoze. Otec Jegor Michajlovič pracoval v lesním závodě. Roza měla sestru Julii a čtyři bratry: Michaila, Fedora, Sergeje a Marata.

Běžná početná rolnická rodina, jakých byly v té době statisíce. Když bylo Roze čtrnáct, odešla z domova do Archangelska na pedagogické učiliště. V letech 1941-42 dostalo stipendium jen 14 studentů ze 140, ostatní, včetně Rozy, si museli na studium přivydělávat pomocí v mateřských školkách. Po skončení studia v roce 1942 nastoupila Roza do jedné z nich. Byl to nebývale smutný rok pro Archangelsk, rok ve kterém začaly pravidelné německé nálety. Roza vstoupila do domobrany a nejprve pracovala u protiletecké baterie. Pak se spolu s dalšími třemi děvčaty z jejich oddílu přihlásila do snajperské školy. Kurzy absolvovala na výtečnou.
2. dubna 1944 se dostala na frontu k 184. střelecké divizi. V sestavě této divize byl utvořen samostatný oddíl děvčat-odstřelovaček. Velitelkou jedné ze skupin byla určena seržantka Roza Šanina a hned třetí den vyšly odstřelovačky na svůj první "lov". Ten den otevřela Roza Šanina svůj "účet". Neuplynuly ani dva týdny a velitel divize podepsal příkaz o navržení Šaniny Řádem Vitězství 3. stupně. To už o ní hovořili v celé divizi jako o zázračné odstřelovače!
V létě 1944 začala ofenzíva sovětské armády na Vitebsk. Ráno 23. června, po mocné dělostřelecké přípravě nastoupila pěchota do útoku . Při takových akcích bývala jednotka odstřelovaček v týlu. Ale Roza požádal, aby byla poslána do první linie...
Postup probíhal rychle, 8. července se Roza s bojovými druhy zúčastnila osvobozování Vilniusu. Pět dní hřměla nad městem kanonáda. Celou tu dobu se Roza ani na okamžik nerozloučila se svou puškou. Při osvobozování hlavního města Litvy s ní složila dvanáct "friců" Pak se boje přesunuly do Kaunasu. Za pět měsíců pobytu na frontě vyřadila Roza více než 50 fašistů. Byla vyznamenána ještě jednou - tentokrát Řádem vítězství 2. stupně.

Na podzim 1944 dostala Roza krátkou dovolenou. Odjela do Archangelska, kde se setkala s rodinou a známými. Po návratu na frontu se její jednotka nacházela již nedaleko hranic Východního Pruska. Sověti zde narazili na velké uskupení nepřítele a museli na čas přejít do obrany. Děvčata-odstřelovačky zase chodily na "lov" a Roza ve volných chvílích psala svůj deník. V té době začala zimní ofenzíva a Roza se znovu přihlásila do první linie. 17. ledna šla do útoku spolu s pěchotou. Až do 24. ledna se v jejím deníku nic neobjevilo, potom jen krátký zápis: "Je možné, že brzy zemřu a chci aby jste věděli, proč jsem se tak rozhodla. Z našeho praporu nás ze 78 zůstalo šest. Vzpomínáte Míšu Panarina! Takový milý chlapec. Zabili ho...On mě miloval, to vím, já jeho taky...".
28. ledna padla Roza Šanina, zasažena dělostřeleckou střepinou při jednom z útoků

NINA PAVLOVNA PETROVA

Rok narození 1893. Rusko
Odstřelovačka l. střelecké roty 284. pluku 86. střelecké divize. Rotná

Před válkou absolvovala snajperský kurz v Osoaviachimu a pracovala jako instruktorka tělovýchovy a sportovní střelby organizaci "Spartak" v Leningradě. Zúčastnila se sovětsko-finské války. Na počátku Velké vlastenecké války vstoupila jako dobrovolnice do řad 4.divize civilní obrany jako zdravotnice, vzápětí požádalao přeřazení k 284. střeleckému pluku, k odstřelovačům. Ihned po příchodu k pluku nastoupila na bojové pozice, kde si vysloužila medaili "Za bojové zásluhy" a "Za obranu Leningradu. Počet zářezů na její pušce rostl s každým dnem. 16. ledna 1944 vyrazila Petrova na "lov" v okolí vesnice Zarudino u Leningradu. Byl jasný den. Nina zaujala obvyklou pozici a skryla se. Nepřítel byl obezřetný, protože se ze všech stran ozývala přerušovaná střelba. Okolo 9 hodiny ráno se mezi dávkami z kulometů a samopalů ozval osamocený výstřel. Německý spojař, který se snažil spravit přerušenou linku se svalil na zem. Srazila ho přesným výstřelem Nina. Za několik minut potkal stejný osud i druhého Němce, který se přišel podívat, jak pokračuje oprava telefonního spojení. Objevil se v hledáčku snajperky jen na několik sekund. Ale to stačilo na přesný výstřel. Snajperku zaměřili. Kulometné dávky pročesaly okolí zákopu, kde se Nina nacházela, ale žádnou škodu nezpůsobily. Raději však změnila stanoviště, ze kterého pak dál pokračovala v "lovu". Ten den dostala ještě tři. Na konci února měla na kontě 23 fašistů. 2. března 1944 jí byl udělen Řád Vítězství 3. stupně - její třetí vyznamenání.
V srpnu 1944 se zúčastnila bojů v Pobaltí, střílela ze své pušky a chodila na průzkum.
Na účet si připsala dalších 12 nepřátelských vojáků. Za to byla odměněna Řádem Vítězství 2. stupně. Osobně se Nina Petrova vyznamenala v bojích u Elbingu v únoru 1945. Spolu se svými žáky-odstřelovači šla na čele útoku. Když kulomety zastavily jejich postup, byli odstřelovači vždy po ruce a několika přesnými výstřely je umlčeli. V těchto bojích Nina skolila 32 hitlerovců. Zarovnala tím své celkové skóre na rovnou stovku zabitých nepřátel.
Navelitelství pluku její zásluhy náležitě ocenili. V návrhu na Řád Vítězství 1.stupně velitel pluku napsal: " N.P.Petrova se zúčastnila všech bojových akcí pluku, bez ohledu na svůj pokročilý věk(52 let), využívá přestávek v boji k předávání svého odstřelovačského umění svým žákům-odstřelovačům, kterých bylo za jejího působení připraveno a vyškoleno již 512." Řád jí byl udělen 29. června 1945. Doručeno jí ale toto vysoké vyznamenání již nebylo. Padla 2.května 1945, týden před koncem války, v bezvýznamné přestřelce po obsazení Štětína.

Když jí udělovali její druhý Řád slávy po bojích u Elbingu, zavolal si jí velitel, který četl datum narození v jejích dokladech a nemohl věřit vlastním očím, že slavné odstřelovačce je již přes padesát. Byla to hubená prošedivělá žena s lehce zvrásněnou tváří, svěžím pohledem.
V prosté gumnasťorce s několika řády. Svižné pohyby nijak nekorespondovaly s její drobnou postavou a jemu se nechtělo věřit, že za mlada byla aktivní sportovkyní.

"Je pravda, že jste zastřelila sto nepřátel?" zeptal se.

Petrova potvrdila a dodala, že také vycvičila stovky mladých odstřelovačů.

"A jak jste se dostala do armády? Jak jste se stala odstřelovačkou?"
Vyprávěla mu, jak se přihlásila jako dobrovolnice, jak před válkou dělala instruktorku
Osoaviachimu v Leningradě, byla kapitánkou ženského hokeje, účastnila se tříkilometrových závodů na lyžích, ve střelbě a v basketbalu. Ukázalo se, že dva synové a dcera Niny Pavlovny jsou také na frontě. Sama bojovala od zimy 1941, vždy v první linii a nikdy nebyla raněna.

Generál jí nabídl koňak nebo vodku, ale ona odmítla.

"A co vojáci, neobtěžujou Vás?"

"Co si to myslíte, soudruhu generále! Nazývají mě matkou. I sám staršina pluku
má přede mnou respekt. Staršina ...je starý 23 let, mohl by být můj syn."

"Nino Pavlovno, nařídil jsem, aby Vám dali novou uniformu, když jste takový
mistr."
"K čemu? Pro mě v letech už je to škoda, a navíc na svůj starý mudúr jsem
už zvyklá. Spíš bych potřebovala novou pušku, ta stará mi pomalu začíná
rezivět."

Nině dali novou pušku s optickým hledím a na pažbu umístili pozlacenou cedulku
s nápisem: "Rotné N.P.Petrove od velitele armády".

Rekordmanka Ljudmila Pavličenková

pplk. Rudé armády, nositelka vyznamenání Hrdinka SSSR

Narodila se 12.7.1916 v Bíle Cerkvi, malém městečku na Ukrajině.
Když jí bylo čtrnáct, stala se studentkou střední školy a spolu s rodiči se odstěhovala do Kijeva.V té době vstoupila do střeleckého kroužku, kde vynikla nad jiné přesnou střelbou.Po maturitě studovala historii na místní univerzitě. Když vypukla válka vstoupila mladá žena do armády a stala se odstřelovačkou.Zúčastnila se bojů v Moldávii a na Ukrajině. U vesnice Belayevka u řeky Prut se poprvé střetla s nepřítelem, vzpomínala na to takto: "Pamatuji, jak jsem zabila svého prvního Němce, ...dodnes si vzpomínám, jak mi vzrušením poskakovala hlaveň před očima." Při bojích v okolí Oděsy si zapsala na konto 187 nepřátelských vojáků.

Když se nepřítel zmocnil Oděsy, odešla se svou jednotkou bránit Sevastopol, kde po studiích žila a před válkou krátce pracovala v knihovně. Krásné lázeňské město bylo obleženo ze všech stran, bylo proti němu nasazeno těžké dělostřelectvo a letectvo a elitní jednotky SS.
Ljudmila se aktivně zapojila do obrany a v květnu 1942 už měla mladá poručice na svém kontě 257 německých vojáků, z toho 36 nepřátelských odstřelovačů.
Po evakuaci Sevastopolu, kde byla zraněna, se znovu vrátila na frontu a zarovnala své konto na celých 301 nacistů. Bylo jí nabídnuto, aby vedla školu odstřelovačů nedaleko Moskvy a tuto nabídku přijala.
V říjnu 1942 byla pozvána na návštěvu Anglie, Spojených států a Kanady. Jako jeden z mála
Sovětských občanů se osobně setkala s prezidentem Spojených států F. D. Roosveltem a na pozvání paní Eleonor Rooseveltové procestovala celé Spojené státy. Lidé jí vyjadřovali obdiv, bydlela v nejlepších hotelech celé Ameriky. V Hollywoodu se setkala s Charliem Chaplinem,
kterému mladá černovláska učarovala tak, že jí dokonce políbil ruku.
Při návštěvě Kanady dostala jako dárek dámskou pistoli Colt semi-automatic a při té příležitosti
jí básník Woodie Guthrie věnoval song :

Slečno Pavličenková, patří Ti sláva veliká
Tvou vlastí Rusko jest, boj Ti je hrou,
Svět bude Tě milovat navždy za to
Žes zbraní svou, více než třista nácků složila.

Chorus: složila svou zbraní, o ano,
svou zbraní složila.

Slečno Pavličenková, patří Ti sláva veliká
Tvou vlastí Rusko jest, boj Ti je hrou,
Tvůj úsměv je jak zářivé sluníčko i přesto,
Že přes třista nacistických psů složilas zbraní svou.

Po návratu do Ruska řídila kapitánka Pavličenková školu odstřelovačů a mnohé zaučovala ještě přímo na bojišti. Válku skončila s 309 zářezy a stala se tak držitelkou ženského rekordu mezi odstřelovači.Po válce pracovala pro námořnictvo, zúčastnila se několika mezinárodních setkání veteránů a pracovala pro veteránské hnutí.Když v roce 1974 zemřela, pojmenovali po ní v Sevastopolu ulici

Dívčí odstřelovčská esa za druhé světové války.

Ve válce bojovalo v řadách Rudé armády na 1200 žen-odstřelovaček, které měly dohromady na kontě více než 12 tisíc nepřátelských vojáků a důstojníků.

Marie Ljalková
 

prevzaté z www.e-zbrane.sk